Židovská historie (4): Britské mandátní území Palestina

Po vstupu Turecka do I. světové války po boku ústředních mocností se zhoršilo právní postavení 85.000 Židů v Palestině. Od devatenáctého století se aškenázští Židé nesnažili získat otomanské občanství, neboť zjistili, že je pro ně výhodnější ponechat si občanství původní a uchýlit se pod ochranu evropských konzulů. Vstupem Turecka do války však konzulární ochrana pominula. Ze začátku války se někteří Židé snažili získat otomanské občanství. Otomanská správa však o židovskou loayalitu neměla zájem. Dne 17. prosince 1914 guvernér Jaffy Beha-ad-Dín nařídil vyhnání 6.000 ruských Židů z města. Tento příkaz začal být okamžitě realizován, když téhož dne bylo prvních 700 Židů odvezeno italským parníkem do Alexandrie. V panice, kterou tato akce vyvolala, během následujícího měsíce opustilo zemi asi 7.000 dalších Židů. Většina však nebyla schopná na situaci tak rychle reagovat, a proto zůstala v zemi. Židovští náboženští a komunální vůdci vyzývali ostatní k okamžitému získání otomanského občanství jako jediné možnosti jak se vyhnout zkáze. Během následujících několika týdnů výzvu vyslyšelo okolo 12.000 Židů, v následujícím roce se počet zdvojnásobil. Nebezpečí vyhnání zvolna mizelo.1

Přetrvávaly však jiné těžkosti spojené s válkou. Vypuknutím války Židé a křesťané přišli o možnost vyhnout se zaplacením zvláštní daně vojenské povinnosti. Byly zařazováni do pracovní služby, kde nemálo z nich onemocnělo nebo zemřelo. Významní sionističtí předáci se snažili prokázat svou loyalitu k otomanskému režimu — Ben Gurion a Ben Cvi žádali úřady o možnost utvořit židovskou milici k obraně země. Vojenskému guvernérovi Palestiny a veliteli čtvrté armády Džemalu-pašovi se tato myšlenka zpočátku líbila, ztroskotala však na stanovisku tureckého nacionalisty Beha-ad-Dína. Mladí Židé se však dobrovolně hlásili ke službě v otomanské armádě. Mezi ty, kteří byli posláni do důstojnických škol a poté na frontu patřili například i Moše Šertok (Šaret) a Dov Hoz.

Vypuknutí I. světové války změnilo britský postoj k Palestině. Pro vedení války byla pro Brity životně důležitá bezpečnost Suezského průplavu, která byla dvakrát ohrožena otomanskými invazními expedicemi v lednu 1915 a v srpnu 1916. Ačkoliv byly obě ofenzívy odraženy, upozornily Brity na zranitelnost průplavu nájezdy z otomanské Palestiny.

V průběhu války se Velká Británie a Francie dohodly, že v případě porážky Otomanské říše si rozdělí její území. Rámcově byl způsob rozdělení ujednán v Sykes-Picotově dohodě z roku 1916, podle níž měla Británie získat Irák a oblasti okolo Perského zálivu a Francie Sýrii, včetně severní Palestiny. Palestina (jižní část) měla být pod mezinárodní (spojeneckou) správou.2

Sykes-Picotova dohoda však nebránila Britům, aby slibovali Arabům i Židům za pomoc v boji nezávislost. Na arabské straně se stal známým britským emisarem Thomas Lawrence (později známý pod románovým jménem Lawrence z Arábie), který za slib vzniku nezávislého Arabského království získat podporu hášimovského šerífa Husajna a vyvolat široké protiturecké povstání.3 Podobněbyla Židům slíbena domovina v Palestině v tzv. Balfourově deklaraci.

1. Zřízení mandátu

Po skončení I. světové války došlo ke kolapsu osmanské říše. Zvláště výrazného vítězství dosáhla na Blízkém východě Velká Británie. V prosinci 1917 vstoupily britské síly pod velení generála Allenbyho do Jeruzaléma,4 čímž skončila čtyři sta lettrvající otomanská vláda. Židovská legie, sestávající ze tří praporů, byla integrální součástí britské armády.

V prosinci 1918 obsadilo 200.000 vojáků Commonwealthu Sýrii, západní Turecko, Palestinu, Mezopotámii a dolní Irán, tedy územní pás zahrnující všechny historické pozemní cesty mezi Středozemním mořem a Indickým oceánem. Tato skutečnost, navzdory tomu, že Francouzi zřídili civilní správu na svém území v syrském přímoří a hašemitští Arabové také zřídili svoji správu ve vnitrozemí, bylo ohromující. Británie byla rozhodnuta revidovat Sykes-Picotovu úmluvu. Při návštěvě francouzského premiéra Clémenceaua v prosinci 1918 v Londýně získal britský ministerský předseda Lloyd George souhlas k připojení Mosulu k Iráku a Palestiny od Danu k Beer Ševě pod britskou správou.

V dopise z 24. 10. 1915 adresovaném šefíru Husajnovi měl britský vysoký komisař McMahon vyloučit z teritoria nezávislé Arábie oblasti na západ od okresů Damašku, Homsu, Hamy a Aleppa. Předmětem sporu s Araby se pak stal pojem „district“ (okres),který neměl odpovídající termín v turecké správě. Pokud by jeho ekvivalentem byl turecký „vilájet“, byla by Palestina musela být výrazně menší. Židé, stejně jako Britové a samotný McMahon, trvali na tom, že pojem okres byl užit volně a mínilo se jím prostě okolí uvedených měst.

Na Pařížské mírové konferenci5 byl název „Palestina“ užit k přesnému definování části území, toho kde se dnes rozkládá Izrael a Jordánsko. Bylo odsouhlaseno, že Palestina se stane mandátním územím Společnosti národů a bude svěřena Velké Británii. Hlavními britskými povinnosti byly, podle znění mandátu, napomoci provedení Balfourovy deklarace z 2. 11. 1917, která zaručila „zřízení národní domoviny pro židovský národ“.6 Nebylo zmíněno žádné územní omezení židovské národní domoviny, ani západně ani na východně od řeky Jordán. Mandát předpokládat, že Británie usnadní židovské přistěhovalectví vytvořením vhodných podmínek a podpoří usídlení Židů v zemi.

Skutečnost, že Sýrie má být jako zvláštní mandátní území přiřčena Francii a Irák a Palestina Velké Británii byla potvrzena Nejvyšší radou mírové konference v San Remu 25. dubna 1920.7 Ani Britům ani Židům se však nepodařilo dosáhnout přesnětakového uspořádání pro Palestinu, jaké by chtěli. Weizman a jeho sionističí kolegové požadovali od Nejvyšší rady Palestinu vymezenou na severu svahy libanonského pásu, horním tokem Jordánu a hřebenem Hermonu; na východě transjordánsko-mezopotámskou pouští a na jihu Akabským zálivem. Britové by s tímto rozsahem svého mandátu samozřejmě souhlasili, zvláště za situace, kdy generální štáb se snažil zabezpečit ochranu železničních tratí od Středozemního moře na severovýchodě Palestiny, a Balfour podporoval židovské snahy o získání kontroly nad vodními zdroji horního Jordánu a břehů Litani. Takovou úpravu Sykes-Picotovy dohody však Francouzi nebyli ochotni akceptovat. Hájili stanovisko, že území pramenů Jordánu by mělo zůstat libanonským a naopak argumentovali tím, že severní Galilea (s židovskými osadami) by měla zůstat uvnitř syrské enklávy, což bylo přesná interpretace dohody z roku 1916. To bylo pro Brity nepřijatelné, a proto patová situace přetrvávala až do února 1920.

V reakci na to, že Britové podporovali nároky Fajsala na Sýrii, přijala nová francouzská vláda stávající vojenské hranice v Palestině nejenom za hranice platné de facto, ale i de iure. Maximalistické hranice požadované Brity a sionisty byly Francouzy ignorovány. Jak francouzský ministerský předseda Millerand, tak i jeho britský protějšek byli ochotni akceptovat právní zakotvení statutu quo. Tyto hranice postačovaly jako nárazníková ochrana Egypta, umožňovaly využití Haify jako středomořské námořní základny, výstavbu železnice a ropovodu z Iráku k moři. Ke konečné dohodě došlo 4. prosince 1920.8

Britsko-francouzská dohoda však byla velkým zklamáním pro sionistické Židy. Na severu a severovýchodě země přišla o potencionální vodní zdroje řeky Litani, o pramen Jordánu vytékající z hory Hermon, a o větší část Jarmuku. Hranice ignorovaly historické hranice Země „od Danu po Beer Ševu“, které byly předpokládány Balfourovou deklarací. Navíc hranice se vůbecneblížili přirozeným geografickým hranicím. Mandát tak získal hranice ekonomicky i vojensky zranitelné.9

2. Britské administrativní rozdělení Mandátu na Transjordánsko a zbytkovou Palestinu

Návštěva ministra pro kolonie Winstona Churchila na jaře 1921 v Palestině přinesla plán oddělení Transjordánska od zbytku Palestiny. Churchillova Bílá kniha z roku 1922 pak i formálně rozdělila Palestinu na dvě administrativní oblasti, omezovala židovskou národní domovinu pouze na území západně od řeky Jordán, vyhnula se formulaci o vytvoření predominantně židovského státu a omezila přistěhovalectví na „ekonomickou kapacitu země“. Tyto formulace byly pro Židy šokující a těm z nich, kteří upínali své naděje na spolupráci s Brity, přivodily kruté vystřízlivění. Židé ze strachu, aby neztratili britskou podporu Bílou knihu neochotně akceptovali, Arabové ji bez dalšího odmítli. Nehledě na to byla vládou dne 1. 7. 1922 publikována jako oficiální interpretace britského mandátu, 6. 7. přijata poslaneckou sněmovnou a 29. 9. Radou Společnosti národů.10 Dne 10. 8. 1922 byl králem podepsán ustavující zákon palestinského Mandátu.

Východní část Mandátu, která se stala známou pod názvem Transjordánsko (Zajordánsko), Britové svěřili do vlády hášimovskému vládci Abdulláhovi, vyhnanému z arabského poloostrova. Britové tím zmenšili území, na které bylo možné vytvořit židovskou národní domovinu, na pouhých 22 % celého území Palestiny.

Oblast Transjordánska byla po válce včleněna do arabské sféry vlivu na základě údajného příslibu v korespondenci McMahona s šerífem Husajnem během války. Dne 27. 5. 1922 přijal emír Abdulláh nabídku Churchilla, aby se zdržel útoků proti francouzské Sýrii a přijal správu Transjordánska. Stalo se tak ve výslovném rozporu s poválečným Balfourovým stanoviskem, který 11. 8. 1919 v memorandu Lloydu Georgovi navrhl stanovit hranici na východ od Jordánu kvůli rozvoji židovského zemědělství.

3. Vnitřní situace v mandátu

V době, kdy britská armáda obsadila v letech 1917–1918 Palestinu, jednalo se o nejzpustošenější provincii Levanty. Země byla zruinovaná tureckým drancováním, vyhladovělá spojeneckou blokádou, vyprahlá, malarická — obývaná asi 560.000 Araby a 55.000 Židů. Správu země vykonával vojenský správce sir Arthur Money a poté jeho nástupce sir Louis Bols. Byla rozdělena na okresy, z nichž každý byl pod správou britského vojenského guvernéra, kde každý jednal podle nařízení vydaných ústředním oddělením financí, spravedlnosti. V dobře fungujícím správním systému zaujímali britští civilní úředníci vyšší správní místa, Arabové a Židé místa nižší.11 Komise, kterou Židé do Palestiny vyslali již v prosinci 1917, aby organizovala záchranné práce a zahlazování škod na židovských osadách, dostala status poradního tělesa vojenské vlády ve věcech týkajících se Židů. Jejího předsedu Weizmanna přijal 7. 3. 1918 král Jiří V. Sionisté si dělali naděje, že budou moci převzít správu země a předložili dokonce návrh ústavy, podle níž by Palestina byla „židovským společenstvím národů“. Jak se blížila mírová konference snažili se tímto způsobem vykládat pojem „národní domovina“ obsažený v Balfourově deklaraci.Britská vláda,zejména její předseda Lloyd George a ministr zahraničí Balfour, tento sionistický výklad podporovali, jak dokládá Balfourova věta z memoranda z 11. 8. 1919: „Nestačí, aby měli Židé přístup k Palestině, ale aby se v jejich domovině dalo žít“. 12 Francouzský premiér Millerand sice odmítl britské a sionistické nároky na horním tok Jordánu, ale nijak nezpochybňoval pojem „židovská národní domovina“. Italská vláda sice odmítala britský protektorát nad Palestinou, ale ani ona nezpochybnila tento pojem. Spojené státy americké Balfourovu deklaraci podporovaly. Navíc na konferenci v San Remu byla do svěřenectví Palestiny Británii Balfourova deklarace doslovně začleněna.

Hášimovský šeríf Husajn, doufající v židovskou podporu, adresoval Židům několik vřelých pozvání k návratu do „posvátné a milované domoviny“. Méně uspokojivě dopadlo Weizmannovo jednání se Syřany v létě 1918, kteří navrhovali proporcionální zastoupení arabské většiny v jakékoliv příští palestinské vládě.13 Ještě 3. ledna 1919 podepsali Weizmann a Husajnův syn, emír Fajsal, dohodu, v níž se hovoří o možné blízké spolupráci při rozvoji arabského státu a Palestiny a podpoře rozsáhlého přistěhovalectví Židů do Palestiny. Když se však postupně rozplynula Fajsalova představa o židovské diplomatické podpoře proti francouzským nárokům na Sýrii, přestal podporovat statut Palestiny jako židovské enklávy a začal na ni pohlížet pouze jako na provincii v rámci Arabského království.

V březnu 1920 Syrský národní kongres nabídl, jako gesto odporu proti Francouzům, hášimovci Fajsalovi trůn sjednocené Sýrie včetně Palestiny. Při nepokojích, které byly v důsledku toho vyvolány v Palestině, zahynulo nemálo Židů a Arabů. Na židovské straně se symbolem těchto bouří stal Josef Trumpeldor, pionýr židovského osídlování, který byl v dubnu 1920 zabit spolu s dalšími při obraně osady Tel Chai v horní Galileji. Arabský starosta Jeruzaléma byl sice sesazen a dva vůdci nepokojů odsouzeni do vězení, ale většina arabských vzbouřenců dostala jen lehké tresty, zatímco na židovské straně byl Vladimír Žabotinskij a několik dalších členů židovské sebeobrany odsouzeno k patnáctiletému žaláři. Neúměrnost trestů vyvolala skandál, bylo zahájeno vládní vyšetřování a tresty byly nakonec přehodnoceny.

Necelý týden poté, co Nejvyšší rada Společnosti národů přiřkla mandát Británii, dne 29. 4. 1920, byla vojenská správa Palestiny přeměněna na prozatímní civilní správu. Vysokým komisařem pro Palestinu byl jmenován předák liberální strany, loajální Žid a sionista Herbert Samuel, který zreorganizoval správu mandátu a, což je zejména důležité, uplatňoval politiku otevřených dveří pro přistěhovalce. V počátcích jeho působení překonalo židovské přistěhovalectví všechny dřívější vlny. V červenci 1920 Francouzi násilně zlikvidovali Fajsalovo království v Sýrii. Vlna nacionalismu se přenesla do Palestiny. V květnu 1921 vypukly krvavé nepokoje zahájené Araby v Jaffě, které dále zasáhly Rehovot, Petah Tikvu a další místa. 47 Židů bylo zabito, 140 zraněno. Arabů bylo zabito 48 a zraněno 140, většinou v důsledku zásahu britských sil. Bouře poukázaly na slabost jišuvu a na nebezpečnost organizovaných Arabů. Navíc důsledky bouří byly opačné, než Židé doufali — po jejich potlačení sir Samuel dočasně omezil židovské přistěhovalectví a začal vyjednávat s Vysokým arabským výborem. Výsledkem byla Churchillova Bílá kniha z roku 1922.

Snaha sira Samuela ustavit samosprávu se z důvodu arabského bojkotu minula účinkem a Palestina proto v letech 1923 až 1948 byla „korunní kolonií se vším všudy kromě názvu“.14 Britové také zreformovalisoudnísystém, když zcela nahradili zastaraléotomanské trestní a obchodní právo právem zvykovým, založeným především na právu britském, commonwealthovém i americkém. Otomanské právo zůstalo zachováno v oblasti práva pozemkového a civilního, zejména ve věcech statusových, kde rozhodnutí ve věcech osobního stavu zůstala v pravomoci soudů náboženských. Stát Izrael tento systém po svém vzniku převzal.

V souvislosti se čtvrtou aliou v letech 1924–1928, kdy se zvýšil počet židů v zemi a byla vykupována půda od Arabů, opět vzrostlo napětí mezi oběma národy. Množily se ozbrojené srážky, docházelo ke vzniku ilegálních polovojenských jednotek. Hlavní příčinou sporů zůstala otázka židovského přistěhovalectví. Zatímco pro Židy bylo zcela nezbytné zvětšovat přítomnost v Zemi, Arabové to nesli s pochopitelnou nelibostí. Obě strany pak měly značné výhrady k britské mandátní správě, která plnila roli více či méně nestranného správce země a její jednotlivá rozhodnutí stranila tu Arabům jindy Židům, většinou však byla nepřijatelná (pro svoji kompromisnost) pro radikály obou stran. V roce 1929 se odehrál neblaze proslulý masakr v Hebronu, při němž rozvášněné arabské davy ubily 60 Židů a dalších 50 zranily. Další útoky se proběhly po celé zemi. Tehdy si definitivně zajistil místo v čele arabských radikálů tvrdě protižidovského zaměření Hadž al-Amín Husajní, kterého Britové již po válce naprosto chybně (a i z hlediska nástupnického práva nesprávně) instalovali jako Velkého muftího jeruzalémaského.15

Ve třicátých letech se sionismus a arabský nacionalismus otevřeně střetávají, když důvodem je vzrůstající prosperita židovského osídlení v zemi a mohutná pátá alia v letech 1929–1939, jejíž příčinou byl mimo jiné i nástup nacismu v Německu.

Napjatá situace vyústila roku v roce 1936 v nepokoje, útoky na židovské civilisty a generální stávku Arabů. V čele nepokojů stál Hadž al-Amín Husajní, který inicioval vznik Arabského vyššího výboru, do jehož čela se postavil. K vyšetření příčin neklidu vyslala britská vláda do zemi komisi, v jejímž čele stál lord Robert Peel.

4. Peelova komise

Během šetření Peelovy komise se poprvé objevila myšlenka na rozdělení Palestiny (myšleno „malé Palestiny“ – bezTransjordánska). Konečná zpráva, vydána v červenci 1937, sice na jedné straně připouštěla velmi kladný vliv židovského obyvatelstva na rozvoj země, na straně druhé však souhlasila s arabským požadavkem na omezení židovského přistěhovalectví na 12.000 osob po dobu následujících pěti let. Zejména však zpráva navrhla rozdělit zemi na tři regiony: židovský zahrnující přímořské pláně a Galileu; podstatně větší arabský, zahrnující zbytek Palestiny; a trvalou britskou správu nad enklávou zahrnující jeruzalémsko-betlémský výběžek s koridorem k moři a britské základně na Galilejském jezeře a Akabský záliv. Později byl plán poněkud upraven, aby usnadnil výměnu pozemků a obyvatelstva podle řecko-tureckého vzoru po I. světové válce.16Všichni představitelé Arabů v Palestině i zajordánský král Abdulláh plán odmítli. Na židovské straně plán okamžitě odmítli Žabotinský a další revizionisté, Světová sionistická organizace přes výhrady plán přijala. Nakonec však plán realizován nebyl, což zapříčinila zejména další arabská revolta v letech 1936–9, zaměřená jak proti Židům, tak i proti Britům. Ačkoliv se vzpouru nakonec podařilo potlačit, reagovala britská vláda v květnu 1939 vydáním „Bílé knihy“, která paradoxně odměnila arabské buřiče, pohřbila návrhy „Peelovy komise“ a navíc ještě přísně omezila židovské přistěhovalectví, což se v důsledku rovnalo rozsudku smrti pro statisíce Židů prchajících před nacismem.

5. II. světová válka

II. světová válka znamenala pro židovský národ tragédii. Bylo povražděno takřka veškeré východoevropské židovstvo, do té doby zásobárna přistěhovalectví a představitel jednoho z hlavních duchovních proudů sionismu.

Palestiny se válka až na výjimky bezprostředně nedotkla, přesto ale měla pro Mandát velký význam. Během války palestinští Židé nerezignovali na spolupráci s Brity a podíleli se na bojích v Sýrii a Libanonu. V roce 1944 vznikla v rámci britské armády Židovská brigáda. Již v roce 1942 se však při projednávání „Baltimorského programu“ prosadilo v Sionistické organizaci křídlo Davida Ben Guriona orientující se, na rozdíl od probritského křídla Chaima Weizmanna, více na USA. V samotné Palestině pak neustávaly teroristické útoky arabských i židovských skupin. Arabští vůdcové se takřka jednomyslně přiklonili na stranu nacistů, a to jednak proto, že Němci jim slibovali nezávislost a možnost vytvoření arabského státu, jednak i pro nacistickou nenávist k Židům. V Palestině se jednalo o Velkého muftího jeruzalémského, který pro spolupráci s nacisty musel ze země uprchnout, žil během války v Německu, kde mimo jiné vystupoval v arabském vysílání nacistického rozhlasu a organizoval nábor do muslimských divizí SS v Bosně.17 To však nijak nebránilo tomu, aby se po válce vrátil zpět do Palestiny a působil v čele arabského palestinského hnutí. Obdobně se chovali i jiní — např. Násir, který se netajil obdivem k Hitlerovi, nebo Sadat, který později ve svých pamětech otevřeně přiznal, že pracoval pro nacistickou rozvědku.

Británie se válkou značně hospodářsky vyčerpala a přestože se po ni jednalo o válku vítěznou, znamenala definitivní zlom v mocenském postavení a ústup z pozic světové velmoci. Do budoucna měly britské místo zaujmout Spojené státy americké.

6. Situace po skončení II. světové války

Po ukončení II. světové války propukla v Palestině arabsko-židovská válka, jejíž součástí byly i protibritské útoky. Z Evropy se ve značném množství přistěhovávali Židé, kteří přežili vyhlazovací tábory, světová veřejnost pod dojmem hrůz holocaustu cítila povinnost vyhovět emancipačním snahám židovského národa. Naopak okolní státy, resp. osamostatňující se území (Zajordánsko, Sýrie, Libanon) se stavěly k židovským požadavkům odmítavě. Británie si nevěděla příliš rady s řešením výbušné situace v Zemi, a proto se rozhodla přenechat rozhodnutí Organizaci spojených národů — vždyť konec konců se jednalo o mandátní území.

7. Britské rozdělení Mandátu v roce 1946

Přestože Palestina a Transjordánsko byly od sebe administrativně odděleny, zůstávalo bezesporu Transjordánsko součástí palestinského Mandátu. Mandátní právní předpisy byly v Transjordánsku účinné, měna palestinského mandátu zde byla legálním platidlem. Židé v západní Palestině, stejně jako Arabové ve východní a západní Palestině užívali pasy palestinského Mandátu. Tento stav však trval pouze do roku 1946, kdy Velká Británie jednostranně udělila Transjordánsku nezávislost.18 Tím došlo krozdělení Palestiny a byl vytvořen nezávislý palestinský-arabský stát.

8. Plán OSN na rozdělení Palestiny 1947

Rezolucí OSN z 15. května 1947 byl zřízen vyšetřovací výbor pro Palestinu. Většina jeho členů nakonec navrhla rozdělení Palestiny na dva nezávislé státy — arabský a židovský, když Jeruzalém měl přejít pod správu OSN. Plán na rozdělení západní Palestiny (tj. Palestiny po oddělení Transjordánska) na židovský a arabský stát byl projednáván Valným shromážděním OSN a při hlasování 29. listopadu 1947, těsnou dvoutřetinovou většinou přijat. Pro rozdělení Země hlasovalo mimo jiné i Československo. Židovský stát měl mít rozlohu více než 15.000 km², arabský pak více než 11.000 km². Hranice obou států byly vojensky nehajitelné. Oběma novým státům byly přiřčeny i oblasti obývané druhým národem. Nevyjasněné bylo, kdo má zaručit mezinárodní statut Jeruzaléma. Více než 75 % území přiděleného Židům (na nákresu vyznačeného modře) byla poušť.

Židé plán, který jim přiznával podstatně zmenšený stát, přijali, přestože vzdání se Jeruzaléma bylo obrovským ústupkem a velkou ztrátou. Učinili tak ve snaze najít útočiště pro evropské Židy přijíždějící do Země po holocaustu.

Arabové, kteří chtěli zabránit vzniku jakékoliv židovské entity v Palestině, jej odmítli.19 Liga arabských států, vytvořenáv roce 1945, plán bez dalšího odmítla a otevřeně vyhlásila, že nepřipustí existenci samostatného židovského státu v Palestině.

Vše bylo předurčeno k tomu, aby nejpozději po odchodu Britů, který byl naplánován na 14. květen 1948, došlo k válce. Britové předpokládali, že Židé v této válce nebudou mít nejmenší šanci, a v některých případech jim přímo pomáhali — např. předáváním svých evakuačních plánů, aby mohli Arabové obsadit jimi vyklizené opěrné body.20 Nevyhlášená válka vypukla už v lednu 1948,kdy palestinští Arabové podporováni dobrovolníky ze zahraničí zaútočili na osamocené židovské osady. Hlavním úspěchem bylo odříznutí židovské komunity v Jeruzalémě (přibližně 100.000 lidí), která se jen zoufale bránila za nedostatku zbraní, munice, potravin i vody.21 Tyto boje se odehrávaly ještě za přítomnosti Britů, kteří však již neměli dostatek sil ani vůle nějak sezapojit do konfliktu.

---

1. Sachar, Howard M.: Dějiny Státu Izrael, Regia, Praha, 1998, str. 101 (dále jen Sachar: Dějiny)
2. Mapa převzata ze Sachar: Dějiny, str. 106
3. Snaha obou stran I. světové války o získání přízně muslimů, britské spojenectví s hášimovským šerífem Husajnem a konec iluze panislamismu jsou popsány v Muzikář, J. a kolektiv: Zápas o novodobý stát v islámském světě, Academia, Praha, 1989, str. 121–5 (dále jen Kolektiv: Zápas o novodobý stát)
4. Mapa převzata ze Sachar: Dějiny, str. 119
5. Pařížská mírová konference se konala od ledna do června 1919 a skončila podpisem Versaillské mírové smlouvy 28. 6. 1919.
6. Sachar: Dějiny, str. 131, 142
7. Sachar: Dějiny, str. 121, mapa – MFA
8. Sachar: Dějiny, s. 122
9. Sachar: Dějiny, s. 122
10. Sachar: Dějiny, s. 131, dolní mapa str. 132; horní mapa – MFA
11. Sachar: Dějiny, s. 123
12. Citace převzata z Sachar: Dějiny, s. 124
13. Sachar: Dějiny, s. 125
14. Sachar: Dějiny, s. 135
15. Role islámu v palestinském arabském národním hnutí v letech 1920–1939 je popsána (vzhledem k době vzniku samozřejmě proarabsky) např. v Kolektiv: Zápas o novodobý stát, str. 183–193. Stručně, ale výstižně, je charakterizováno mimo jiné i hnutí šejcha Izzaddína al-Kassáma, který pokládal židovské osídlení za narušení celistvosti dar al-islám (domu islámu) a vyhlásil proti Židům a Britům džihád (svatou válku), kterou s malými skupinami aktivistů vedl od roku 1929 až do rolu 1935, kdy byl Brity zabit. K šejchovu odkazu se v současnosti hlásí hnutí Hamas, jehož bojové jednotky se označují jako Oddíly mučedníka Izzaddína al-Kassáma.
16. Sachar: Dějiny, str. 181-188, mapa str. 186
17. Lewis, B.: dějiny Blízkého východu, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1997, str. 306–9
18. Skutečnost oznámil ministr zahraničí Bevin před Valným shromážděním OSN v lednu 1946.
19. Všichni tehdejší arabští členové OSN – Egypt, Irák, Libanon, Saúdská Arábie, Sýrie a Jemen – hlasovali proti rozdělení Palestiny.
20. Sachar: Dějiny, str. 256
21. Podrobný popis bojů o Jeruzalém je popsán in Collins, L. – Lapierre, D.: Ó Jeruzaléme!, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1997