10.července 2007 | Anna Kubišta, Vendula Veselá
Nejslavnější tenistka všech dob, ale i žena, která se rozhodla pomáhat, kde se dá, spisovatelka, propagátorka zdravé stravy, nekompromisní podnikatelka a v budoucnosti možná i olympijská ambasadorka. Martina Navrátilová je jako kočka s mnoha životy. Nutno dodat, že velmi rozličnými, ale vesměs úspěšnými. Kde se tato temperamentní žena cítí doma? A kde bude trávit své "stáří"? Odpovědi na tyto a jiné otázky naleznete v rozhovoru.
Pro ty, kteří neznají pozadí vašeho života: proč jste odcházela z bývalého Československa?
Odjela jsem, protože federace mě nechtěla pustit hrát tenis v Americe, kde se tehdy odehrávalo devadesát procent turnajů. Nevěděla jsem, jestli mě vůbec někdy někam pustí. A to pro mě jako tenistku znamenalo, že bych nemohla pokračovat v kariéře. Tak jsem tam zůstala a nevrátila se.
Pamatujete si své tehdejší pocity a myšlenky? Dokážete si je ještě vybavit?
Dokážu moc dobře. Američani byli takoví paranoidní, že mě unesou zpátky do Československa. Což jsem si myslela, že se nestane. Kdybych byla Ruska, možná, že bych se trochu bála, ale Češi takové věci nedělali. Já jsem se nejvíc obávala, jestli nebudou mít potíže rodiče a sestra. Kdyby se jim něco stalo, budu moct vůbec přijet? Tedy, mohla bych přijet, ale pak by už nebyla cesta zpět. Člověk nevěděl co přijde, co budoucnost přinese. Tenisově jsem neměla žádné obavy. Věděla jsem, že to zvládnu. Ale tohle bylo to nejhorší.
Martina Navrátilová.
Zdroj: Portál Sport-invest.cz
Vzala jste si tehdy něco s sebou, co by Vám v USA připomnělo domov?
Ne, nevěděla jsem, že tam budu zůstávat. Normálně jsem si zabalila a odjela jsem na měsíc do Ameriky hrát turnaj.
Kde se dnes cítíte doma? Anebo co pro Vás znamená domov?
Já se cítím doma tam, kde jsem s partnerkou. To je pro mě nejdůležitější člověk v životě a opravdu tam, kde jsme spolu, tak jsem doma. Když jsme na Floridě, jsem doma tam, nebo v Coloradu, nebo tady v Čechách s ní, tak jsem doma zas tady. Ale já se cítím doma vlastně po celé zeměkouli, cestovala jsem tolik a ovládám hodně řečí, takže se s lidmi domluvím. Mně by nechybělo nic – skoro. Možná sluníčko, kdybych musela bydlet na Aljašce. Hlavně, když jsem s partnerkou, tak jsem spokojena kdekoliv.
Chystala jste si znovu vyřídit české občanství. Jak jste daleko s touto záležitostí? V čem je to pro Vás důležité - je to spíš symbolické, vnitřní nutkání nebo nutnost?
Pořád to pokračuje, je k tomu potřeba hodně dokumentů. Snad to do konce roku vyjde. Co to pro mne znamená? Je to symbolické, ale je to také tím, že jsem tady tak často, opravdu mi to dává smysl. Proč také ne, když je ta příležitost. Když si tady zařizuji nějaké věci, tak je to mnohem jednodušší. Je to zároveň praktické a emocionální.
Jak jste si představovala svůj život jako malá? Toužila jste po slávě?
Kariéry tenkrát nebyly, tenisem se peníze nevydělávaly. Profesionální tenis začínal teprve existovat, ale opravdu to byl téměř nemožný sen. Mně nikdy nešlo o peníze, šlo mi o tituly, vyhrát Wimbledon, grandslamové tituly nebo jakékoliv turnaje. Dříve se nevyhrávalo tolik pěněz, finančně zajímavý byl spíš opravdu jen Wimbledon a Forest Hills – dnes US Open. My jsme třeba chtěli jet do Austrálie, ale pak hrát v Melbourne nebo v Sydney, v tom nebyl velký rozdíl, dnes už ano. Ty grandslamové platí mnohem víc. Mně šlo o cestování, vidět svět a tenisem se snad dostat na špičku.
Martina Navrátilová.
Zdroj: Portál Sport-invest.cz
Co si myslíte o nové generaci českých tenisových hráčů? V čem to mají (nemluvě o politických podmínkách) třeba těžší či naopak snazší než Vy?
Myslím si, že všechno je mnohem snadnější. Příležitosti jsou mnohem lepší, i finanční podpora. Samozřejmě se změnil celý ten postup, protože například kdyby mi teď bylo 14 let, tak by se na mě moc nedívali. Stylem, jakým hraji, bych nepatřila ke špičce. A asi by mě ani nezařadili do družstva. Tuhle jsem vyslechla rozhovor mezi dvěmi juniorkami. Jedna se zeptala druhé, s kým hraje, a ona řekla jenom číslo: hraji proti padesátce. Protože když vyhraje, tak dostane tolik bodů v žebříčku. Takhle se to změnilo: tehdy nás bylo 5-10 holek a měly jsme jméno.
Co Vás ještě motivuje k soutěžení? Je to povahou, výchovou? Co Vám to přináší?
Asi oboje, ale spíš povahou. Mě to vždycky těšilo, já jsem soutěžila sama se sebou. Jako dítě jsem jezdila okolo zahrady, kde byl takový chodníček a měřila jsem si, jak dlouho mi trvá ho objet. Dělala jsem to pro sebe, nebyl tam nikdo, nikdo se na mě nedíval. To soutěžení je takové osobní, vrcholoví sportovci ho mají vždy v sobě. Mě to tehdy zajímalo, bavilo. Pořád se dělo něco nového – ale pořád jsem to neuměla a učila se. Technika, jakou nás učili v 60. letech, se asi před 20 lety změnila. A mě to nové učení znovu zajímalo a bavilo. Pořád mi lidé říkali, že jsem taková „competitive“, soutěživá. Odpovídala jsem jim: ano, ale to je mnou, když trénuji 3-4 hodiny denně, tak s kým mám soutěžit. Snažím se kvůli sobě. Je to vnitřní. A je to spíš povaha.
Litujete něčeho ve své kariéře? Změnila byste něco? Anebo jste smířena s během událostí?
Ne, ničeho nelituji, protože jsem se snažila. Kdybych mohla něco udělat znovu, tak bych se pokusila získat mnohem dřív trenéra nebo trenérku. Já tam (v USA, pozn. redakce) byla šest let úplně sama. Od 18 do 25 let jsem byla sama, bez trenéra. Tak jsem ztratila 6-7 let, které pro mne byly nejlepší po fyzické stránce: psychicky to šlo, ale tu fyzičku, to jsem zmeškala. Lituji toho? Ne. Dělala jsem to, jak jsem mohla nejlépe.
Potěšila Vás zpráva o tom, že by Praha mohla hostit olympijské hry v roce 2016?
Možnost je pro všechny. Ale zda to dává smysl, to nevím. To musí zjistit experti, jestli si to může Praha a celá Česká republika dovolit. A jak to bude vypadat po těch hrách? Olympijské hry trvají tři neděle. A co potom dalších 30 let? To já nevím. Jasně, emocionálně, by bylo krásné mít olympiádu v Praze, je to sen pro hodně lidí. Ale jestli to má smysl finančně, ekonomicky, to nevím.
Mluví se o tom, že Vám by mohla být nabídnuta funkce ambasadorky. Co by to pro Vás znamenalo?
Když se rozhodnou, že za tím půjdou a budou to chtít, tak samozřejmě. Podporovat je budu, proč ne.
Má Praha na to uchopit takovou událost?
Myslím, že ano. Češi na to mají. Povahou a náturou ano, ale zda jsou na to peníze, to je jiná věc.
Co by to Praze přineslo?
Praha nepotřebuje víc slávy, ale říkám si, že když to dokázali Řekové v Aténách, tak to Češi také zvládnou. Jde o ta další léta. Přineslo by to víc slávy, ale potřebujeme to? Praha už má turistů dostatek… Ale pro zbytek českého kraje možná. Samozřejmě by to zvýšilo ekonomiku nejenom po dobu olympiády, ale i potom. Já se vždy dívám na ty pozitivní věci, ale člověk musí být zároveň i praktický.
Angažujete se rovněž v občanských záležitostech, například jste propůjčila své jméno občanskému sdružení 3 duby, které si dalo za úkol oživit stromy v pražské Stromovce. Podporujete pouze věci, ve které opravdu věříte?
Ano, 3 duby jsme dělaly spolu s Monikou Maurerovou. Myslím, že něco dobrého z toho vzešlo. Ráda dělám věci pro ty, kteří si nemohou sami pomoci, tj. příroda a zvířata. Teď ještě hledám nějakou charitu v České republice, která právě spojuje tyto dva světy .
Uvažujete ještě o založení tenisové akademie, jejíž centrum by prý mohlo být v České republice?
Uvažuji, pokračuje to.
Martina Navrátilová.
Zdroj: Portál Sport-invest.cz
Kde byste chtěla prožít „stáří“?
Asi nejraději bych byla někde v Africe a dívala se na divoká zvířata. Je to opravdu požitek, příjemný a neuvěřitelný. Člověk sjede z cesty a netuší, co uvidí. Afrika je to pro mě asi nejoblíbenější místo: je tam život nejpodobnější tomu, který tu byl před desetitísíci lety.
Když jste v prosinci 1993 oznamovala, že za rok skončíte s tenisem, řekla jste: "Loučení je postupný a bolestný proces. Jsem však šťastná, že konečně vidím konec své kariéry. Žila jsem mnoho let jako v tunelu bez konce. Dnes se těším, až z něj vyjdu na světlo." – Jaké to tedy je, je současnost „světlejší“ než minulost?
Bylo to jinak. V 1994 jsem skutečně skončila. Poté jsem měla 3-4 roky volno. V roce 2000 jsem se rozhodla znovu začít hrát. Takže posledních 6 let bylo asi stejných jako předtím. Teď mám skoro 8 měsíců po ukončení tenisové kariéry, ale cestuji ještě víc, než když jsem hrála závodně. Tehdy jsem aspoň byla na jednom místě týden nebo dva.
Teď se těším do Paříže, kde budu dva týdny bez cestování. Za poslední čtyři měsíce jsem strávila pouze jeden týden na jednom místě a jinak ostatní pobyty trvaly jen dva až tři dny. Nebylo to příjemné, takhle jsem si život po tenise nepředstavovala. Musím zmírnit a zpomalit. Ale zbytek tohoto roku bude asi už klidnější. Ty první měsíce jsem dělala hodně charitativních akcí, zatím jsem neměla čas na normální život.
__________________________________________________________________________
Martina Navrátilová (1956) je jednou z nejúspěšnějších sportovkyň všech dob. Na svém kontě má celkem 18 grandslamových titulů ve dvouhře a 41 titulů ve čtyřhře. Ve světové elitní desítce se udržela nepředstavitelných dvacet let. V letech 1983 a 1984 byla také vyhlášena nejlepší sportovkyní světa. O Martině Navrátilové se často mluví jako o nejznámější Češce. A to i přesto, že v roce 1981 emigrovala a požádala o americké občanství.
Velmi úspěšnou kariéru definitivně ukončila v roce 2006. V současné době se věnuje charitativní činnosti a snaží se svým jménem pomáhat projektům, které se bezprostředně dotýkají přírody a zvířat. Proslula nejen tenisovým uměním, ale také otevřeností, s níž se hlásila k lesbické orientaci. Výrazně se zasadila o to, aby finanční odměny tenistek a jejich mužských protějšků dosahovaly stejných částek. Jako autorka vydala několik knih.